proč se vyplatí bejt tak trochu francouz

(já, propagujíc mír před eiffelovkou, podzim 2015 ; brutálně hi-quality photo edit by linda)

když jsem byla na podzim v paříži, byla jsem zaprvý strašně překvapená tím, jak byli všichni relativně v pohodě hned po těch jó brutálních útocích o kterejch se tady, v česku, mluvilo asi stokrát víc než v celý francii (ať žijou média a jejich korektní reprezentace událostí) a zadruhý mě naprosto oslnila mentalita francouzů. teď teda o tom, proč se vyplatí bejt tak trochu francouz a možná i o tom, proč je paříž kouzelná, jestli se mi ještě bude chtít psát.

je hodně důvodů k tomu, proč bejt french as fuck, ať už fakt, že francouzština je tak svůdná, že všechno zní jako audiosex, nebo protože mají výborný sýry který nesmím jíst, protože maj výborný bagety který taky vlastně nesmím jíst, možná pro jejich skvělej smysl pro módu, nebo protože prostě audrey tatuou. pro mě ale nejzásadnější důvod vyplaval na povrch až při samotný návštěvě a při asi za ten den sedmým kafi u louvru.

francouzi dělaj to co chtěj a dělaj to i za cenu toho, že to dělaj sami. 

(dělám, děláš, děláme, #dobrejcestin)

co tím myslím? myslím tím snad, že jsou všichni strašně alternativní, cílevědomí a nebojí se jít proti proudu, mají v životě jasno a prostě jdou přes mrtvoly? možná by se to tak dalo převzít, ale to absolutně není to, co chci říct. moje poznatky mě dovedly k mnohem jednodušší interpretaci tohodle výroku. a to sice následovný: když seš v paříži a chceš si zajít odpoledne na svoji oblíbenou zeleninovou polívku a nějakej ten kus dobrýho pečiva k tomu, tak jdeš. je ti jedno, že vypadáš jako totální loner, když zabíráš (sice už tak miniaturní) stoleček ve svým oblíbeným bistru sám. protože to ty máš na tu polívku chuť a to, že nikdo se nedal přesvědčit o tom že je fakt dobrá tě nezajímá. prostě jdeš. a všichni ostatní jsou ti fuk. nezní to sice jako žádnej přehnaně intelektuální koncept, ale kolik z nás ho tady praktikuje?

v paříži jsou lidi sami vidět pořád. na kafi, venku s knížkou, na sklínce vína, na obědě, a vsadím se, že i když příjde na věci jako chození do kina nebo na koncerty, není tomu jinak. a přesně proto, se vyplatí bejt tak trochu francouz.

možná, že vy už takoví francouzi jste. já sama mám ale s děláním věcí na vlastní pěst nehoráznej problém, se kterým denně bojuju. poslední dobou, musím se pochválit, se už alespoň trošku zlepšuju. jít sama na oběd mi příjde už třeba naprosto v pohodě, ale obíhat kulturní akce bez bandy lidí mě pořád trochu děsí. když totiž vidím na akcích lidi bez doprovodu, hned mě napadne, že je nastopéro nikdo nemá rád, a takovýdle vibes vysílat fakt nechci. ale  to už je možná i o tom jak se nevyplatí lidi soudit na základě jednoho znaku (v podstatě se to nevyplatí vůbec, ale tohle je fakt demence.) a taky na úplně jinej článek.

víc se mi o paříži psát nechce. je to tam prostě bombastický a každej by se tam měl podívat. konectečka. třeba sem jednou hodím rozhovor kterej se mnou dělala kámoška o celý situaci po teroristických útocích, ale to by se mi muselo chtít a kdo mě zná, ten ví, že mně se nechce nic ♥

quentin

obecně bývám celkem nasraná na kecy typu

"tohle ale znaj všichni."

"tohle ale viděli všichni."

"tohle se ale líbí všem."

s každým zvlášť mám svůj vlastní malej problém, na kterej narážím celkem často. let's talk about this.

když na mě někdo naběhne s něčím, co "doprdele přece znaj všichni" a já to holt neznám, strávím pak x minut vysvětlováním toho jak si nedělám srandu, jak opravdu nevím o čem danej člověk mluví, a dost možná že i kdybych věděla, tak by mě to stejně nezajímalo. všeobecně známý zajetý věci mi často spokojeně unikaj a já spokojeně unikám jim. viz druhá věta.

je dost možný, že nějakou věc viděli všichni, ale přesně to je pro mě strašně často signál na to se stáhnout, nevyjadřovat se, kejvat hlavou a odplout pryč. když ze mě letos o vánocích vypadlo, že jsem neviděla snad nikdy celou popelku, byla jsem skupinovým nátlakem donucena sedět u telky s chlebíčkama a čučet na to jak se vraždí zvířátka aby mladej trávníček moh machrovat. musela jsem to ale přežít, jelikož

popelku má přece rád každej. s tímhle mám problémů hned milion. nejen, že to, že se něco "líbí všem" neznamená, že se to vážně líbí všem, ale hlavní věc která mě sere je to, když mi začně stopadesát lidí najednou cpát nějakou věc protože je boží a všichni říkaj že je boží a pak to může bejt sebebožejší věc ale prostě se na ni nezaměřím, protože jí mám plný zuby už jen z těch keců. úplně nejhorší variantou pak je, že mi hromada lidí něco vyhajpuje, já vzdoruju, pak teda dám šanci, mám nastavený sky high očekávání a ta věc je  s r a č k a.

na celej tenhle divnej monolog na divný téma mě přivedla jedna věc. seděla jsem u stolu po nějaký tý sklínce vína s bandou kámošů, kteří začli rozebírat hateful eight. kdo to viděl, kdo to neviděl, kdo na to byl v kině, komu se to jak moc líbilo (ne jestli se to líbilo, to byla otázka absolutně nemyslitelná) a já jen ucucávala nějaký to třetí polosladký a zacpávala si uši kvůli spoilerům, protože jsem ještě tou dobou nebyla v obraze. 

debata se pak spokojeně a plynule přenesla na všechny další tarantinovky, na něj samotnýho, kde hraje nejlíp, na moje neustálý dotazy proč nikdo ani pomalu neví o existenci from dusk till dawn a pak už jen general vzájemný ujišťování se o tom, jakej je quentin pašák. 

když jsem pak asi o týden později osm hrozných viděla hezky na noťase, věděla jsem, že se mi bude líbit a taky se mi líbil. druhej den, při asi hodinovým broukání týhle melodie mě ale napadla věc, na kterou prostě ne a ne od tý doby najít pořádnou odpověd, jelikož asi úplně neexistuje.

je ten tarantino fakt tak dobrej, že ho mají všichni mí kámoši rádi

nebo jsou mí kámoši všichni tak dobří, že maj rádi tarantina

o tom jak nikdo nevěří mýmu vkusu

už dlouho se se mnou táhne problém, že ať se snažím jak se snažím, některý věci se mi prostě nedaří lidem doporučit. na jednu stranu se nedivím, jsem schopná si v desertu v ten samej večer zpívat celý cédéčko bmth, tancovat na justina biebera, odrecitovat celej text britney a pak se hádat o nejlepší song radiohead. ale pro mě by tohle byla známka všeobecnýho přehledu, nebo jak tomu ráda říkám eklektickýho vkusu, což ostatní lidi asi spíš berou jako že nevím za čím si vlastně stojím a jsem přeběhlík a nedá se mi věřit.

možná i proto se mi tak často stává, že chci někomu ukázat věc která je fakt mega moc super a člověk mi to jen odkývá a hovno se na to podívá / poslechne si / přečte / whatever

nejdýl se tenhle fenomén táhne s nejlepším seriálem na světe. utopia.

utopia je seriál kterej běžel na uk kanále E4 kterej má na svědomí seriály, který jsou dneska už kultovní. jen málo lidí v mým okolí neslyšelo o skins nebo misfits. když ale příjde řeč na utopiu, je to jako bych si snad tenhle masterpiece vymyslela a nikdy v životě o něm nikdo neslyšel. což je obrovskej zločin. proto je naprosto na místě moje extrémní nadšení, když o něm lidem vyprávím. z nějakýho neznámýho důvodu jsem ale musela lidi doteď doslova nutit a málem lepit sekunďákem k sedačce, když jsem chtěla aby se se mnou podívali alespoň na pilot.

vás co to čtete nemůžu lepit k sedačce. můžu vám jen říct, že je to seriál s bezvadným nekonvenčním příběhem, skovstným vizuálem a ještě se dá stihnout za dva dny binge watchingu. co víc si přát. 

nebudu už ani nic víc psát, stejně je to banán a nikdo mě neposlechne. utopia je prokletá.

hiatus kaiyote. skupina dva roky po sobě nominovaná na grammy, loni ji dostali, letos ji beztak dostanou zas. hrajou prej future-soul. nevím co to znamená, ale vím, že je poslouchám v jednom kuse. jestli future-soul znamená tohle, tak to je future-soul. 

nai palm, zpěvačka a kytaristka, je nejcoolovější člověk na světě a můžete se o tom přesvědčit v bomba videu z bomba projektu od StyleLikeU (o kterým mi taky nikdo nevěří, jak moc je bomba. divím se ještě vůbec? nedivím.)

cedlo choose your weapon je prostě magic a kdybych si měla vybrat nejleší věc kterou jsem v loni slyšela, vybrala bych si tohle. sadly, zatím se mi podařilo nadchnout do něj jen jednoho člověka, nehledě na to, že mi doma hraje podle mě tak často, že už ho musel slyšet každej s kým se bavím.

prokletí 2.

naštěstí si teď můžu všecky věci co nemám komu cpát psát sem. aby si je nikdo nečet. a nikdo mi nevěřil, že jsou dobrý.

early riser by taylor mcferrin a o tom jakej jsem hordil

aby jste tomu rozuměli, tak mám ráda hudbu. ráda ji poslouchám, ráda si zpívám, ráda hledám nový věci, který jsem ještě neslyšela a ráda chodím na koncerty. jenže ze všeho nejradši si tu hudbu hordím na kompu a kochám se tím, co všechno si můžu pouštět, když zrovna nejsem na netu. 

jsem úchyl. už x let mám založenej účet na lastku, které mi monitoruje co poslouchám a já jak magor kvůli tomu celou tu dobu všechnu tu hudbu stahuju a nemůžu ji poslouchat jen tak na youtube, protože to by se nepočítala, žejo.

když se nudím, projíždím si jen tak svoji super knihovnu s hudbou a imaginárně se plácám po zádech, kolik věcí tam jó mám.

od začátku roku mám spotify premium. mám radost a jsem smutná zároveň. můžu si objevovat věci jak chci, poslouchat rádia podle interpretů, projíždět ostatním lidem playlisty a real time stalkovat co zrovna poslouchaj. ale nemůžu se kochat rozšiřující se knihovnou. jak říkám, jsem úchyl.

proto většinou co na spotify najdu, si stejně nakonec stáhnu. čímž se dostáváme k celýmu jádru dnešního problému.

early riser by taylor mcferrin

někdy v prosinci nebo v listopadu jsem se absolutně zamilovala do posledního alba hiatus kaiyote, protože je to pure magic a dneska mě napadlo, že si nechám od spotify poradit podobný artists ať se můžu na vlnách future soulu, nebo jak tomu hk sakra říkaj, kolíbat dál. spotify nezklamalo a hned na první klik mi doporučilo taylora mcferrina. 

taylor mcferrin má jen jedno full lenght album a jedno ep. taylor mcferrin má asi taky nejlepší bandu lidí která maže odkazy na jeho tvorbu z netu.

poslední hodinu jsem strávila hledáním funkčního linku na něco, co si můžu vklidu poslouchat na spotify do alelůja.

ale já jsem úchyl a prostě to album potřebuju.

jestli ho někdo máte tak ho chci.

a vím, že stahovat se nemá.

ale to cedlo je fakt mega. beztak to říkal aj pitchfork.