co mi duní v hlavě celý prázdniny

tři měsíce volna v tahu a já si zase spokojeně hraju na uměleckýho teoretika a člověka, kterej prej píše blog. léto bylo strašně napráskaný vším, a nejvíc mi v hlavě, popravdě řečeno, utkvěla reklama na bulharskou diskotéku, protože jsem ji slýchala sto hodin denně po dobu jednoho týdne. to ale nikoho nezajímá. já se tenhle zážitek budu snažit dál vytěsnit a vy se koukněte, jakej byl můj letní soundtrack. 

bez ladu a skladu jak mě napadalo, jako posledně.

palmistry - pagan

je třeba začít rázně a alespoň trochu kontroverzně. přiznám se, že jsem se z prvu řadila do skupiny lidí, kteří říkali jaká je tohle album sračka. deska, která dokázala rozproudit každou debatu, jelikož se jedná o stoprocentní love/hate počin. můj komentář snad jen: když mi hraje náhodně v ipodu, fyzicky nelze přeskočit. i'm too busy dancing.

top track: beamer

martha - blisters in the pit of my heart

tady není na co se vymlouvat. podle mě je tahle deska šíleně letní, šíleně chytlavá a šíleně super. svoje kytarový kořeny jen tak nezapřeš. (ještě alespoň pár let) od poslechu nečekej nic převratnýho, jen pocit, že venku je krásně a prostě musíš někam vypadnout.

top track: precarious (supermarket song)

clipping. - splendor & misery

jestli znám za léto něco pozpátku, tak je to tahle deska. kolektivním úsilím, i s mou pomocí, vznikl opravdický text o konceptu který se nedá shrnout jen tak dvěma slovy. pro nadšence k přečtení na gin&platonic.

top track: baby don't sleep

sepalcure - folding time

vybavuju si první poslech na brněnském bytě, který nás vůbec nezaujal. machinedrum je ale pán všech pánů (v hudbě podzimího semestru bude human energy na 100%, to už můžu říct s jistotou teď.) a tak bylo jasný, že si mě deska dřív nebo později získá. poslouchám ji pořád. u vaření, u čištění zubů, cestou v buse, kdekoliv. a pořád mě baví.

top track: hearts in danger

thundercat - apocalypse

funk. jako. prase. o tom, jaký je thundercat muzikant jsem se rozplývala už v ozvěnách z offu, a logicky muselo následovat obsesivní poslouchání všeho, čeho se jen dotkl. jedna hitovka střídá druhou a zbývá jen těšit se ze života.

top track: heartbreaks + setbacks

tommy genesis - world vision

jedno z největších očekávání krýpka, na který jsem se kvůli lukrativní práci na poště nakonec ani nedostala. nic mi ale nezabránilo tommy naučit poslouchat všechny ovlivnitelné lidi kolem mně. girl power!

top track: execute

anohni - hopelessness

nejchytlavější a zároveň nejvážnější album možná celýho roku. kdo neví o anohni, jako by nebyl. to, že nepřijela na off beru stále jako jednu z největších festivalových křivd. je to těžký a politický, ale zároveň krásný. give it a try.

top track: 4 degrees

swans - the glowing man

diskografií swans se systematicky prokousávám od začátku tohohle roku. novou desku jsem tudíž buřila snad ještě předtím, než oficiálně vyšla (ehm.) a přes půl hodinu dlouhý epos "the glowing man" je jedním z mých nejposlouchaněších tracků na lastku. swans asi nemá smysl nějak popisovat. už se těším na koncert.

top track: the glowing man

jenny hval - blood bitch

jenny je koťátko, ale tady se z ní stává tak trochu ztracená upírka. koncept je moc krásnej, je dobrý poslouchat to v kuse. jako samostatný písničky funguje sice jen hrstečka tracků, ale to ničemu ani nikomu nevadí. je to hodně krvavý a hodně ženský. aj lajk ju jenny hval, fakt že jo. a čím dál tím víc.

top track: secret touch

dalších devět za námi, podzimní semestr ne že by klepal na dveře, ale snaží se mě udusit tou hromadou textů, který mám přečíst. jestli se neupíšu k smrti (nebo ďáblu abych to vůbec zvládla) tak čekejte za tři měsíce něco podobnýho. 

sportu zdar.

..dwie godziny temu | off festiwal highlights

už je to sice chvilka co jsem se z offu, kam jsem se letos konečně poprvé vydala, vrátila, ale jelkož jsem manták co nebyl schopnej sepsat ani jaký bylo creepko, připravit se o možnost rekapitulovat další akci už by byl fakt fail. takže pozdě, ale přece - co se mi na offu líbilo nejvíc a ostatním by se to mohlo líbit alespoň trochu. článek bude o to zajímavější, o kolik kapel letos přišel lineup. takže o dost.

pořadí je naprosto náhodný, podle toho jak si vzpomínám co se vůbec dělo.

JENNY HVAL

foto: clashmusic.com

jenny si mě v první řadě naprosto získala proslovem na téma "consent". o tom, jaká je skvělá zpěvačka bych mohla psát slohovky, ale přínosnější informací podle mě je, že po koncertě jsme si ji chtěli všichni do jednoho vzít za ženu. kdo tvrdí, že ne, ten lže. droboučká norka hypnotizuje zacyklenýma beatama a éterický projevem masy lidí jako by to byla ta nejjednoduší věc na světě, věnuje se sexualitě, feminismu, genderu a politice formou, která nepůsobí ani trochu nuceně. je to prostě koťátko, co víc říct.

jenny hval - that battle is over

THUNDERCAT

foto: npr.org

tenhle basový virtuoz mi málem utekl, jelikož se během nekonečných přesunů a změn v programu dostal až na čas stejný jako flatbush zombies (bohužel největší propadák offu hned po islam chipsy). naštěstí jsem stihla asi devadesát procent toho nejlepšího funku. co jsem naopak nestihla, bylo sledování stephenových prstů tančících po krku kytary, protože ten týpek je blázen. hitovky se jen sypou.

thundercat - heartbreaks + setbacks

LIGHTNING BOLT

foto: agencja gazeta

nejhlasitější. nejrychlejší. nejuřvanější. nejagresivnější. skvělý. občas jsem měla strach abych se omylem nedostala do kotle, jelikož výrazy některých lidí tam byly zoufalejší než moje snaha o psaní plnohodnotných příspěvků, ale naštěstí jsem zůstala v bezpečí. kapela, který jsem se bála už při zvukovce.

lightning bolt - over the river and through the woods

SLEAFORD MODS
foto: telegraph.co.uk
nejsem si jistá, jestli se dalo na offu vidět něco britštějšího. co a offu, vůbec. sleaford mods je hodně twisted duo, které ve výsledku působí spíš jako one man show, kde se posluchač stává na hodinu a čtvrt obětí monologů z pubu nad pintou hnusnýho piva bez pěny a nemá to chybu. v pátek snad nejlepší koncert. počítat kolikrát se ozve nottinghamským přízvukem (samotné srdce anglie) fok of, je po prvních dvou tracích bezpředmětný.

sleaford mods - jobseeker

MACHINEDRUM
foto: boiler room
nejvíc kurva párty. nemám slov, snad jen: nerpělivě čekám na novou desku. machinedrum je bůh tanečních parketů a šílených beatů. remix kanyeho fade byl jak z jiný planety. mic drop.

machinedrum - angel speak ft. melo-x

 잠비나이 (JAMBINAI)

foto: doindie.co.kr
jambinai se taky zázrakem a bordelem v programu dostali na hlavní stage v hlavní čas, a neskutečně jim to slušelo. slovy lukáše: zvládli to s prstem v nose. monumentálí atmosféra a zvuk, pro nás zápaďany neobvyklý, tradiční korejský nástroje a mráz běhá po zádech. tracky byly prostě kolosální a na živo úplně jiný než z desky.

jambinai - time of extinction

i přes všechny dementní opatření, jako kontrola krabiček s cigaretama když člověk spěchá na koncert, vybalování všech věcí při vstupu do kempu a povolený vnášení deštníků do areálu, byl pro mě off skvělý. sama se divím, že jsem tohle schopná říct, když jsem jela hlavně kvůli kills a anohni, kteří nakonec nevystupovali. možná si mě získala polština, nebo polštář kterej jsem si koupila za čtyři zloté. uvidí se příští rok.

fesťákům zdar!

to nejlepší na koncertě sigmy, aneb beats for love

jako správná smažka z frýdku jsem se jela už třetí rok podívat do ostravy na jeden z nejpsychopatičtějších festivalů v čr. beats for love. letos by možná stačil název "třídenní koncert sigmy", protože nikoho nezajímalo nic jinýho než tohle. páteční rekordní návštěvnost, cedule "sold out", údajný podplácení sekuriťáků, vedro a ten nejnasranější a největší dav kokotů. pokrytecky jsem se byla podívat na všechny tři dny. jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď a když máš fesťák za rohem a přijedou ti kámoši, tak o lajnap se nezajímej.

nyní již bez ladu a skladu, nejsvětlejší momenty ostravský megalomanský akce, který v rámci zbytku zářily jak ty nejvybroušenější diamanty.

STANTON WARRIORS (UK)

nebudu lhát. taky jsme si řekli, že bychom se na sigmu mohli podívat. když jsme se ale snažili prodrat alespoň do jakýkoliv vzdálenosti o který by bylo možný říct, že jsme alespoň formálně na koncertě, málem nás ušlapalo přibližně tisíc lidí, nějaká paní nás seřvala, že se nehejbem (nebylo KAM se pohnout) a nějaký omezenec mi šahal na zadek. sedli jsme si teda na deset minut na trávu, úplně mimo stage a mně pak napad spásnej nápad. stanton warriors.

breakbeatová stage byla v porovnání s hlavní absolutně prázdná a naše banda propařila v první řadě celý, naprosto skvělý set. naše nová sjetá kámoška v červených šatech s nejbizarnějšíma tanečníma kreacema jen všemu přidávala na grádech.

bylo mi trochu líto, že warriors nedávali víc tracků z "the warrior", ale když jsme se spolupařícím týpkem (jeden z přibližně pěti lidí na koncertě kteří vypadali, že přišli schválně a ne omylem) po mojí pravý ruce zaslechly první tóny get up, všechno budiž odpuštěno.

WWW

dokud bude sifon psychopat a véčka budou vystupovat, budou mně zajímat. nechala jsem si letos hloupě utéct už dva koncerty, takže začínat celou festivalovou experience (hned po nekonečných řadách a zkurveně debilní organizaci naprosto všeho co se vstupů týče) zrovna tímhle, byl moc hezkej dáreček.

hodně lidí nemá rádo poslední trend www, a to sice vystupování s pavlem fajtem. já jsem naopak fanda. živý bicí sice ubíraj od všeobecný divnosti vystoupení, ale co bicí ubíraj, sifon dohání electric boogie choreografiema. milesa se svým lookem učitelky výtvarky je taky k nezaplacení.

vystoupení bylo skvělý, výběr songů taky skvělej. co už nebylo tak skvělý a dost mi zkazilo náladu, byla banda skandujících vymatlanců, kteří všichni chcípnou bez blízkých sami někde v koutě bolestivou smrtí, jelikož ve třech čtvrtinách setu začali vyřvávat pil c-ho a véčka tak evidentně několik songů osekali. 

vy, vypatlanci kteří jste si neuvědomovali, že nejste na předkapele nějakýho týpka s copánkama, ale na festivale, kde nevystupuje jen jedna věc, a posrali jste mi to, usmažte se v pekle.

MIDI LIDI

kdo ze sebe nikdy neudělal hopsajícího kreténa na koncertě midi lidí, by měl bejt smutnej a napravit to. největší partoška, nejlepší nálada, nejbolavější nohy. absolutní rave na přídavek - operace "kindigo!" byl skoro stejně tak skvělej, jako když petr marek mezi písničkama povídá "jak se vám to líbí, colours?" a několik minut si neuvědomuje, že si splet festival.

kupodivu se kolem ani nemotalo moc lidí, s ksichtama "co se to sakra děje, kam jsem se to dostal", ale všichni vypadali upřímně veselí, že jsou tam kde jsou. na ostravu a zbytek programu rozhodně příjemný překvapení. děkujeme kapele zrní, kabát a chinaski.

JAMES COLE

nejbizarnějším aktem festu se pro mě hned po celém programu / publiku na techno stagei stalo "cosi" pod taktovkou jamese coula. jestli si coula pamatujete jako tlustýho mastňáka s vtipnejma featama třeba u psh, nebo jako tlustýho mastňáka s orionem z projektu orikoule, nebo jako tlustýho mastňáka kapitána lásku, tak na všechny tyhle věci zapomeňte, páč coul je ostříhanej, hubenej a dělá numetal. anglicky. cože?

že mu vyšlo nový album orfeus mi úplně uniklo, stejně jako informace, že je naprosto příšerný. po dnešním poslechu nelze jinak, než souhlasit. včerejší show ale byla o něčem úplně jiným.

don koulijon naběhl na stage kde měl celou kapelu, totálně zefektovaný vokály, nejhlasitější zvuk z celýho víkendu a hlavně všechny úplně v píči. z koncertu uteklo přibližně pětasedmdesát procent lidí, kteří jednoduše nezvládli pseudoartrapmetal na elektronickým festivale a zůstali jen srdcaři a lidi tak nametení, že nevěděli kde jsou. coul dával jednu uřvanou skladbu za druhou (kluk furt ještě od dob kapitána lásky zvláda dost obstojně zpívat), a divnoatmosféra se dala krájet. za mě skvělý. když ještě přidal hajlajts v podobě "onatomá" a "nasrat" z jeho starejch dobrejch časů před vystudováním filozofie, odcházela jsem nadšená.

a to je asi tak všechno. mohla bych psát i jen o tom, jak moc bylo všechno na píču, jak špatně byly něterý věci zorganizovaný a vyřešený, kolik idiotů jsem potkala, kolik lidí v jinejch dimenzích jsem potkala a jakej je hnus když je vedro a jakej je hnus když prší, ale už jsem nadávala celej víkend. radši jsem si teda udělala výcuc toho, co bylo fajn. tak se taky mějte fajn a pojeďte příští rok taky. je to tam hrozný.

v pátek jedu na creepko, tak pak třeba příjde další článek, kdo ví!

co mi duní v hlavě celej jarní semestr

dneska jsem dostala skvělej nápad. jelikož jsem úspěšně složila zkoušku, cítím se teď jistá v kramflecích a jako správnej know it all, takže jsem zaručeně dost kompetentní na to, abych se zase pustila do keců o něčem kulturním. 

moji spolubydlící jsou hodní lidé. nechávají mě pouštět si v kuchyni hudbu na věži a já týhle možosti využívám prakticky 24/7. občas mě chtěj zabít, ale máme se rádi. dnešní článek bude o deskách, který byl celej byt nucenej poslouchat v jarním semestru a vy byste si je měli poslechnout taky.

nejsem žádnej odborník, vlastně jsem na tom dost špatně a nemám za sebou ani žádej super seminář jak psát o hudbě vedenej otravným brejlounem ze znojma, ale za to jsem odhodlaná.

dare to continue? tak jo.

kanye west - the life of pablo

jakákoli z pětasedmdesáti verzí tohohle alba stojí za poslech. kanye je tak trochu debil a tak trochu bůh (jako já). je to chytlavý, jsou tam super featuringy a je to kanye, nevím proč bych to měla vůbec víc obhajovat.

top track: no more parties in la

anderson .paak - malibu

venku svítí slunko, je teplo ale ne moc, kolem pátý odpoledne. zrovna si uvaříš kafe a máš dobrou náladu. čumíš z okna, kde soused z vrchu venčí vlky. ne psy, vlky. všecko je tak jak má bejt a k tomu si pustíš tohle album. nejpohodovější árenbíčko na planetě.

top track: heart don't stand a chance

jessy lanza - oh no

tahle holka dělá samý hitovky s krásným éterickým vajbem. vybírat jen jeden song je skoro zbytečný, protože všechny mě baví úplně stejně, a to moc. až vyrostu, chcu bejt jessy lanza. pro fakt zainvestovaný nadšence je tady live session, do který jsem se zamilovala.

top track: it means i love you

the last shadow puppets - everything that you've come to expect

jsem odchovaná na arctic monkeys, takže na co sáhne turner, to mě zákonitě zajímá. last shadow puppets byl můj nejmilovanější alexův vedlejší počin a když vyšla tahle deska, těšila jsem se jak malá. klipy mají skvělej vizuál - mafiání a nátělníky, a je to skoro tak dobrý, jako ta deska předtím.

top track: bad habit

andy stott - too many voices

nejzásadnější informací je to, že neexistuje krásnější vinyl než tenhle. prej to není tak komplexní jako předchozí desky, prej se v tom po pár posleších už nedá najít nic moc dalšího. můj pohled je asi takovej: andy byl teď ve varšavě, a já byla naprosto odhodlaná se tam za každou cenu dostat, dokud mi nebylo řečeno, že je to daleko jako prase. holt nejsem kámoš se zeměpisem. i za těch pět hodin cesty by to ale stopro stálo.

top track: new romantic

leon vynehall - rojos (designed to dance)

tahle deska má nejvýstižnější název ever. roztancovala by i mrtvýho. neexistuje haus u kterýho by se mi líp mylo nádobí a to už je sakra punc kvality. moc hezkej koncept, moc hezká růžová, jeden z mojich nejoblíbenějších hypnotických klipů.

top track: blush

 the drones - feelin kinda free

tom mi říkal: tohle má strašně chytlavou vyhrávku, poslouchej! já jsem říkala, že je to nejdivnější melodie kterou jsem za poslední dobu slyšela, že chytlavý to není ani trochu a že si nedovedu představit, že si tohle jen tak někdy zabroukám. o x měsíců později stále nejsem schopná tuhle desku smazat z mobilu a uvolnit tak místo jiným a furt se k ní vracím. je to chytlavý jak prase.

top track: to think that i once loved you (dojáček první třídy)

antwood - virtuous.scr

popis tohohle počinu nechám na chytřejších lidech než jsem já. bordel. baví.

top track: uncanny valley

radiohead - a moon shaped pool

tou dobou, kdy radiohead začali strašit s novou deskou a vypouštěli singly jsme zrovna byli na donau. jeden z nejkrásnějších mimofesivalových momentů se odehrál, když jsme se všichni skupinově sebrali z opalovačky na střeše a šli se podívat na zrovna vypuštěnej klip k daydreaming. radiohead jsou srdcovka a budu je poslouchat asi vždycky.

top track: ful stop

devět stačí. devět je hezčí číslo než deset. třeba se mi bude chtít udělat něco podobnýho i za prázdniny, nebo za podzimní semestr. kdo ví.

jestli jste profesionální stalkeři, můžete mě špehovat na lástku. jestli chcete doopravdický články o hudbě, o který jste doteď ani nevěděli, že ji potřebujete k životu, od lidí kteří nejsou takoví blbci jako já, švihejte na gin&platonic. it will save your life.

co ty tady dneska? >> já tady praxuju

letos jsem si dost odvážně zapsala do jarního semestru praxi v kulturních institucích, a měla jsemto štěstí si ji užít zrovna v praze. v brně. (jo, nedorozumění je v tomhle případě na denním pořádku)

mým jediným cílem bylo nerozlívat vínečka na vernisážích a nutný už na rozjezd podotknout, že jsem ho splnila. od jedenadvacátýho května jsem měla možnost skoro denně sledovat jak to v praze vypadá a funguje, dávat si super nanuky, slintat nad super jídlem, ale hlavně - fotit. no a jak jinak si těch pár dnů líp shrnout než článkem, že. tak jo, bude to dlouhý, ale s obrázkama, tak nebojte.

po domluvě se soňou bylo mým prvním úkolem nafotit dětskej workshop budoucích audiovizuálních géniů, kteří nás s tímdle vedením strčí všechny do kapsy v horizontu, dejmetomu, desíti let. byla jsem nerozfocená, nervózní a bylo vedro. 

virtuozita na kláveskách

finální produkt s plastickým plátnem, projekcí a diy nahraným soundtrackem

hned o pár hodin později a po bolestivým uvědomění si, že děcka toho umí dělat víc hustýho než já, si přišli do prahy nadšenci smontovat svůj vlastní přijímač. 

stejnej večer vznikla i tahle fotka, kterou jsem vůbec nefotila já, ale nikol. moje máma ji má nejradši. říkala, že by si ji klidně nechala vyvolat. nebudu říkat, že jsem byla slightly ukřivděná.

další akce se bohužel stala obětí největšího zmatku a všeobecnýho chaosu, takže ze s(o)unday mixtapes, nedělní poslechovky, se toho moc nepořídilo. venku bylo krásně a nikdo nechtěl stát vevnitř, díky čemuž byla praha tak nějak prázdná, a vystoupení michala zbořila v podstatě sledoval jen ken ganfield. 

ken ganfield

 nedělní pohodáres venku

michal zbořil

o další fajn akci se postarali architekti a jejich 11. předávání ceny bohuslava fuchse. všichni vypadali strašně super, projekty vypadaly taky super, kluci kteří se starali o afterparty mi pouštěli jessy lanzu, dannyho l harle a jiný pecky, přišla za mnou venďa a všecko bylo prostě pětihvězdičkový.

diskuze s kateřinou šedou (můj domov je / není bronx) mi nakonec byla mnohem bližší, než jsem původně čekala. jelikož bydlím kousíček nad cejlem, poslechnout si názor na tuhle lokalitu z několika, i odborných, pohledů, bylo strašně přínosný. nejzajímavější na tom je, že i když se o cejlu nesou strašný řeči, paradoxně maj na tohle místo nejvíc názor ti, kteří tam ani nebydlí.

a teď už se dostáváme k samýmu vrcholu praxování. druhý ročník noise kitchen synth festu. dva dny expa nejrůznějších udělátek a krabiček na muziku, dvě noci elektronický hudby. lidí je hodně, dobrá nálada vládne, cizinci se snažej naučit říkat "slivovice". atmosféra je skvělá a o shows ani nemluvím. v neděli mě sice trochu bolí hlava, ale nic co by se nedalo přežít. holt to je tak, když to někde tepe, víš co.

the orb ↑

peter edwards, se kterým se v sobotu za bouřky bavím o tom, že jeho dalším životním cílem je grónsko, kde bude nahrávat jen ticho a pouštět ho veverkám. taky rozebíráme počítačový hry a smysl života. "well, isn't everything just a big ball of things in the end?" "man, that's deep."

igor, kterej zrovna údajně hraje svůj první koncert ever. potom, co se dáváme do řeči kvůli nějaký banalitě, zjišťujem, že jsme oba žili v anglii. igor říká, že prodává v music shopu a chodí k němu kdosi z gieglingu. závidím igorovi.

overall byla moje zkušenost naprosto skvělá a určitě bych neměnila. chtěla bych tímhle poděkovat soni, že na mě byla hodná, nikol, že jsem si měla s kým povídat a všem, kteří přes tejden snášeli moje "nemůžu, dělám fotky". 

praha je zkrátka prostor, kde se pořád něco děje a žije to tam. ať už v rámci přednášek, workshopů, koncertů, nebo prostě jen sezení na schodech s kámošema mezi tím co si dáváš jeden z nejlepších nanuků všech dob.

závěrem snad jediný. v brně máme lepší všechno. dokonce i prahu.

víc fotek na facebook PRAHA / instagram PRAHA / postupně i můj tumblr