quentin

obecně bývám celkem nasraná na kecy typu

"tohle ale znaj všichni."

"tohle ale viděli všichni."

"tohle se ale líbí všem."

s každým zvlášť mám svůj vlastní malej problém, na kterej narážím celkem často. let's talk about this.

když na mě někdo naběhne s něčím, co "doprdele přece znaj všichni" a já to holt neznám, strávím pak x minut vysvětlováním toho jak si nedělám srandu, jak opravdu nevím o čem danej člověk mluví, a dost možná že i kdybych věděla, tak by mě to stejně nezajímalo. všeobecně známý zajetý věci mi často spokojeně unikaj a já spokojeně unikám jim. viz druhá věta.

je dost možný, že nějakou věc viděli všichni, ale přesně to je pro mě strašně často signál na to se stáhnout, nevyjadřovat se, kejvat hlavou a odplout pryč. když ze mě letos o vánocích vypadlo, že jsem neviděla snad nikdy celou popelku, byla jsem skupinovým nátlakem donucena sedět u telky s chlebíčkama a čučet na to jak se vraždí zvířátka aby mladej trávníček moh machrovat. musela jsem to ale přežít, jelikož

popelku má přece rád každej. s tímhle mám problémů hned milion. nejen, že to, že se něco "líbí všem" neznamená, že se to vážně líbí všem, ale hlavní věc která mě sere je to, když mi začně stopadesát lidí najednou cpát nějakou věc protože je boží a všichni říkaj že je boží a pak to může bejt sebebožejší věc ale prostě se na ni nezaměřím, protože jí mám plný zuby už jen z těch keců. úplně nejhorší variantou pak je, že mi hromada lidí něco vyhajpuje, já vzdoruju, pak teda dám šanci, mám nastavený sky high očekávání a ta věc je  s r a č k a.

na celej tenhle divnej monolog na divný téma mě přivedla jedna věc. seděla jsem u stolu po nějaký tý sklínce vína s bandou kámošů, kteří začli rozebírat hateful eight. kdo to viděl, kdo to neviděl, kdo na to byl v kině, komu se to jak moc líbilo (ne jestli se to líbilo, to byla otázka absolutně nemyslitelná) a já jen ucucávala nějaký to třetí polosladký a zacpávala si uši kvůli spoilerům, protože jsem ještě tou dobou nebyla v obraze. 

debata se pak spokojeně a plynule přenesla na všechny další tarantinovky, na něj samotnýho, kde hraje nejlíp, na moje neustálý dotazy proč nikdo ani pomalu neví o existenci from dusk till dawn a pak už jen general vzájemný ujišťování se o tom, jakej je quentin pašák. 

když jsem pak asi o týden později osm hrozných viděla hezky na noťase, věděla jsem, že se mi bude líbit a taky se mi líbil. druhej den, při asi hodinovým broukání týhle melodie mě ale napadla věc, na kterou prostě ne a ne od tý doby najít pořádnou odpověd, jelikož asi úplně neexistuje.

je ten tarantino fakt tak dobrej, že ho mají všichni mí kámoši rádi

nebo jsou mí kámoši všichni tak dobří, že maj rádi tarantina